Could I? Should I? 2

16. října 2007 v 19:17 | Pája @ Lulusha |  -->Could I? Should I?
Až k ránu jsem vyčerpáním usnul...
,,Franku vstávejte, je čas k snídani.." opatrně jsem si vzpomněl ,že nejsem "doma" v děcáku ,ale tady v tomhle luxusu kterej mi už první den co tu jakože bydlím leze pěkně na nervy.Vedle mého poje byla malá koupelna která patřila k pokoji.Opláchl jsem si obličej,vyčistil chrup,převlékl do mého oblečení co jsem si přivezl sebou...Seběhl jsem schody a šel rázem do kuchyně.Ježiš,ten stůl mi připadal ještě větší než včera..Na jedné straně seděla paní Wayová a na druhé pan Way, z levé strany Michael a z druhé strany.. nikdo..

,,Posaď se Franku" sedl jsem si na místo které jsem měl připravené.,,Dobrou chuť" řekl jsem tak trochu nahlas a celým sálem kterému říkali jídelna se to rozléhalo..,,Dobrou"špitla jen paní Wayová...myslím že mě má ráda..asi také není spokojená se životem v takovém luxusu. Bože můj...co teď? přede mnou leží nejmíň 20 vidliček a jeden blbej nůž...nevěděl jsem co uchopit do ruky..v tuhle chvíli jsem si připadal jak ten nůž,sám mezi tolika lidmi(vidličkami)Chňapnul jsem hnedka po té první a byla to ta správná..paní Wayová se na mě mile pousmála protože celé dění mého výběru vidličky sledovala.,,Po snídani se převleč do slušného oblečení ano Franku?Musím tě představit radě a hlavně tisku",,Okay...." já nechci, že já debil nezůstal zalezlej v pokoji v děcáku s Phillipem,doposud jsme si stačili jen my dva,tak nepotřebujeme další lidi,aby nás obklopovali atd...zase mi bylo tak divně,dělá ze mě něco co nejsem...
Snídaně dál probíhala už celkem bez problémů, ale pořád jsem se cejtil hrozně divně. Jak jen můžu jít před tolik lidí, tvářit se normálně a- a já nevím co ještě.......když všichni dosnídali tak jsem odešel do svýho pokoje. Smutně jsem přejel rukou po svejch roztrhanejch kalhotách a mikině Misfits a oblékl jsem si to, co mi starosta včera koupil. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, bylo mi zle. To jsem nebyl já! Tohle nebyl ten Frank, kterýho jsem znal. Bylo to cosi co nepatřilo ke mě! Chci to ze sebe strhnout! Jsem tu jen jako cvičená opička!! V tom se ozvalo zaklepání na dveře " Dělej Iero, musíme jít!" poznal jsem hlas starostovo nejstaršího syna. Vyšel jsem z pokoje. "Jako ze žurnálu! tos ještě nezažil co?!" uchechtl se Gerard a odešel po schodišti dolů.
Tam už stál pan Way a volal, ať si pospíšíme, že v zahradním altánku u golfového hřiště už je připraven fotograf. Šel jsem jako poslední a díval se do země. Nebylo už úniku, nebylo !!! Ten fotograf byl starej připlešlej páprda. Podobal se pekaři, co nám do děcáku každý ráno vozil čerstvý pečivo....."Tak... Ano pane starosto, vy stojíte výborně, jen se maličko natočte doleva, přibližte se blíž vaší paní, položte oba ruku na rameno tomu chudákovi a některému z vašich synů!" v tu chvíli mi do očí malém vyhrkly slzy..."Tomu chudákovi" nic pro ně neznamenám, jsem jen hračka! Prostředek jak vyhrát volby!""...Tak pane Michaeli vy stojíte také výborně. No a pane Gerarde, mohl byste toho chlapce obejmout kolem ramen?! Chlapče a ty obejmi pana Gerarda kolem pasu. Ta fotografie musí vypadat přirozeně!" V tom jsem zpanikařil. Podíval jsem se na Gerarda a ten se tvářil stejně jako já. Pomalu a znechuceně mi položil ruku kolem krku. Zaváhal jsem a dal jsem ruku kolem jeho pasu. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale když jsem ho lehce zmáčkl prsty na boku, zachvěl se....
Gerard´s POV
A je to tady...Už jsou tady...sem teda zvědavej co otec přitáhne za otrhanýho chudáka,vsadil bych se že bude smrdět jak ti bezdomovci ...Sešel jsem ze chodů a postavil se vedle mladšího bratra který taky nevypadal nějak moc nadšeně,jen matka se usmívala a těšila se na toho sirotka ze smradlavýho děcáku...pomalu se otevřeli dveře a do místnosti vstoupil otec a zaním nějakej prcek,byl docela čistě oblečen,čemužš jsem se divil protože jsem si toho chudáka představoval jinak.Otec nám ho představil ,samozdřejmně že matka ho musela hýčkat a pohladila ho po vlasech,ten kluk se snažl být milí jenže ani na Mikeyho to nezapůsobilo,a já se ani neodvážil mu podat ruku,vypadal zklamaně,a to nejhorší co bylo je že ,má pokoj o 3 pokoje odemne a ještě se zítra fotíme...Simon mě ráno vzbudil a já veděl co mě čeká..."Pane Gerarde, zde máte připraveny věci na focení. Musím se jít ještě postarat o venkovní občerstvení, buďte proto tak laskav a vzyzvedněte cestou dolů pana Franka" "No jo co mi zbejvá!" nadšenej jsem z toho teda rozhodně nebyl. Vyšel jsem z pokoje a znechuceně se zastavil u těch jeho dvěří. Vší silou jsem na ně zabušil : "Dělej Iero, musíme jít!" neodpustil jsem si pár poznámek na jeho vzhled a pak jsme sešli dolů. Otec nás už popoháněl. Nesnášel, když byl ve skluzu. Došli jsme až na zahradu. Bože zase tenhle fotograf?! Jak já ho nenávidím. Pořád všechny komandoval jak si mají stoupnout, jak otočit hlavu a podobně! No prostě šílenství. I dneska rozdával rozkazy. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, až když jsem uslyšel : "No a pane Gerarde, mohl byste toho chlapce obejmout kolem ramen?! Chlapče a ty obejmi pana Gerarda kolem pasu." Já se tu s tím chudákem přece nechci bratříčkovat. Bylo mi ale jasný, že Frank nebude chtít někomu z naší rodiny nebo zaměstnancům odporovat a tak jsem mu teda položil znechuceně ruku kolem ramen. Pootočil se na mě a chytl mě klem pasu. Jeho prsty zlehka styskly můj bok. Hejno motýlů se prohnalo mým tělem. Musel jsem se zachvet tak, že to i Frank cejtil, ale tvářil jsem se jakoby nic. Co se to se mnou sakra děje?!
Byl jsem šťastnej, když focení zkončilo. Jak jen to šlo, tak jsem se od Franka vzdálil. Šel jsem po dlážděné cestě dál do zahrady, pozoroval jsem všechny ty sochy, které cestou lemovaly. Došel jsem až k jezírku s lekníny. Na můstku přes něj jsem se na chvíli zastavil a tiše pozoroval hladinu. Byla tak klidná...ne jako to co se ve mě teď dělo. Nechápal jsem to! Ten kluk je chudák, nemá peníze, oblečení, rodinu, vzdělání, nejspíš ani kamarády! Je to člověk naprosto nepotřebný pro tento svět......a přesto, přesto jsem se pod jeho dotyky zachvěl. Praštil jsem do zábradlí a šel dál zahradou.
Konečně jsem došel na místo, po kterém jsem tolik toužil. Můj oblíbený dřevěný altán. Byl hnědý a kolem dokola prorůstaly rudé růže....dole se rozrůstal břečťan. Celý tenhle skvostný pohled doplňoval výhled na západ slunce. Zhluboka jsem oddechl....a myslel zase na něj." Ku*va to mi nedá pokoj ani tady? Tady se mi přece do myšlenek plést nemá!"
Ze všeho nadávání a odhánění myšlenek mě vytrhla postava, která proběhla kolem zahradního altánu. Zvedl jsem se z lavičky a opřel se o sloup. Byl to někdo malej! Sakra zloděj! Máme tu zloděje! Rozeběhl jsem se a dohnal ho u naší třímetrové kamenné zdi....dotyčný nejspíš pochopil, že jí nemůže zdolat.......
Frank
Po focení mě odvedli zase do pokoje. Pan Way mi povídal, co vše nás ještě čeká atd. Nevnímal jsem ho. V hlavě jsem jen viděl Mikeyho, jak si otírá ruku po seznámení se mnou, pak Gerarda, kterej mi ruku pro jistotu taky ani nepodal a nakonec..nakonec jsem se mu znechutil u focení.proč jinak by se zachvěl? Byl mnou znechucen. Když starosta odešel, začal jsem si skládat věci zpět do tašky. Musím odtud utéct! Chtěl jsem zdrhnout už z děcáku! Tady to půjde ještě líp! Žádný "tety", hlídači, učitelé.....nikdo !!! Jen ti pracháči! Potichu jsem se rozhlédl po chodbě. Nikde nikdo, jen hlasy z haly. Zabouchl jsem znova dveře .........pootevřel okno a po okapu slezl dolů. Byla už zima. A to je jich zatracený sídlo bylo tak veliký. Vůbec jsem nevěděl, kterým směrem utíkat...chtěl jsem ale bejt co nejrychleji pryč, tak jsem se rozutíkal kam mě nohy vedly. Ta cesta byla snad nekoečná....tolik akrů snad ani nemohli využít a kdo se jim o to staral? Už jsem ale o odpovědi nepřemejšlel, protože jsem před sebou uviděl zeď...můj vytoužený cíl! ...Začínal jsem mít pocit, že místo spásy mě čeká zatracení....něco tak vyskoýho v životě nemůžu přelést!!!!" Najednou jsem za sebou uslyšel dusot...."Stůůůj seš zloděj! No počkej já ti dám!" ozvalo se. Najednou mě někdo prudce otočil a strčil na zeď. "Iero???" ten dotyčný kdo mě tak prudce hodil na ty chladný kameny byl... Gee. Pořád svíral v pěsti mojí mikinu a nevěřícně na mě hleděl. "Co tu ku*va děláš?" "Já, já..pusťmě prosím!" "Až mi řekneš o co se tu pokoušíš!Určitě si něco ukradl a teď to chceš prodat!" "Ne to nechci! Nic jsem neukradl, přísahám, já jen, já...já chci odsud pryč" To už jsem se bezvládně sesunul na zem.......zase mě chytil za mikinu a postavil na nohy "Řekl jsem : Lžeš!" "Najednou se neštítíš mě dotýkat?" nemohl jsem si tuhle poznámku odpustit. Chvíli na mě koukal a neřekl ani slovo. "no tak Gerarde Wayi, pusť mě.není ti přece hodno dotýkat se spodiny jako jsem já ! Já přece ani nejsem člověk, nebo si to nemyslíš?! Pchee ale myslíš viď?! No tak mě pusť....já přelezu tuhle zeď a zmizím z toho vašeho blbýho života!.....a tady se podívej, nic jsem vám neukradl!!!" rozčílil jsem se a vyhodil obsah celýho batohu na trávník přímo k jeho nohám. Nevěřícně zíral. "nooo takže ses podíval a zjistil, že tam není nic patřícího vám a teď mě omluv, mizím!" zandal jsem rychle věci zpět a začal se drápat na zeď. "néé to..to ne , to přece...."zaslechl jsem za sebou a ucítil jak mě někdo ze zadu pevně stiskl za pásek a táhl dolů. "pusť mě!" "Ne to ne to já já to vlastně,......no já tě... .nemůžu pustit" Gee to skoro zařičel. Jen co to dořekl, stáhl mě dolů. Válel jsem se na mokrém trávníku a nemohl popadnout dech....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama