Could I? Should I? 9

16. listopadu 2007 v 22:50 |  -->Could I? Should I?
Fee
Během dvaceti minut jsme dorazili do děcáku. Pozoroval jsem jak se veškeré dění na zahradě, kde pracovaly děti ze starších ročníků zastavilo a všechny pohledy byly upřeny na přijíždející limuzínu. Bože jak já bych teď nejraději zmizel, propadl se do země...nechci za žádnou cenu vystoupit! Znám je!! Budou na mě žárlit a já zase zůstanu sám...bez kamarádů. Bez mrnkutí jsem smutně hleděl na hlouček dětí pracujících na záhoncích, které netrpělivě čekaly na to až vystoupím a kdy mi budou moct vpálit do xichtu, že mě za to jak jsem se měl chvíli dobře nesnáší a podobně. "Halo Franku, copak ti musím pomoct ven?" uslyšel jsem najednou jakoby z dálky hlas šoféra. "N-ne pardon, zamyslel jsem se." smutně jsem čapl ze sedačky batoh a vylezl na čerstvý vzduch..i když čerstvý?! To rozhodně ne! Teď byl skrz na skrz nasáklý zlobou všech místních dětí.

Prošel jsem s kufrem a cestovkou tiše kolem nich. Moje tělo se pod tíhou věcí prohýbalo a poutka cestovní tašky mě až nelidsky řezaly do rukou...nikdo z nich se ani nepohnul, nenabídl mi pomoc. "Si myslí, že je teď kdoví co. Podívejte těch novej věcí co má !" uslyšel jsem za svými zády. Ani jsem se neotočil, jen jsem sklopil hlavu.Po dlouhém snažení jsem své věci konečně vynesl do prvního patra, kde mám pokoj. Nejspíš tu teď nikdo nebude, protože je dopoledne a moji spolubydlící jsou ve škole a jeden dole na zahradě. Padl jsem na svojí rozvrzanou postel a začal přemýšlet o tom, co vše jsem vlastně za celý týden prožil. Vše jsem si začal uvědomovat až ve chvíli, kdy jsem byl zase tady. Hlavou mi běhaly vzpomínky na Gerarda, na jeho mámu a tátu, Mikeyho........ale samozřejmě že nejvíc ze všech jsem musel myslet právě na Geeho....na jeho dotyky, polibky..na to jak mě nejdřív nemohl vystát. Smutně jsem si zas pohrával se vzkazem od něj. Je to sice jen kus odtrhlého papíru z novin, ale pro mě je to momentálně jedna z nejdůležitějších věci co mám. Je to materiální vzpomínka na Gerarda. Vzpomínky mi zůstanou navždy, to vím. Ale je krásný když můžete vzít do ruky něco, co máte od člověka kterýho milujete. Kus papíru o kterém víte, že ho kdysi svíraly JEHO ruce.....kdysi právě JEHO ruka napsala těch pár písmenek.................povzdechl jsem si a vzkaz jsem sroloval do malé ruličky, strčil jsem ho do krabičky od sirek a uložil pod matraci. "Tady budeš snad v bezpečí" prohodil jsem do ticha pokoje.
Gee
Po tom co Frank odjel jsem měl chuť všechnu tuhle bolest zaspat. Bylo mi ale jasný, že boj se spánkem je pro dnešek předem prohraný. Smutně jsem bloumal našimi rozlehlými zahradamy. Došel jsem až nahoru k dřevěnému altánku, ze které ho jsem tenkrát spatřil Franka na útěku. Jako nezdolná hradba se předemnou tyčila kamenná zeď, ze které jsem před týdnem Franka shodil dolů a díky tomu si uvědomil, že jsem asi někdo jiný, než za koho se léta považuju a že mi na něm opravdu záleží. Kam jsem se podíval viděl jsem jeho, kolem mě se všude rozléhal jeho smích, pláč, slyšel jsem tlukot jeho srdce......začínám z toho cvokatit a to je pryč teprv pár hodin. Vzpomínka na něj ještě zdaleka nevychladla. Jeho obličej mám stále v živé paměti a přesto už mám pocit, že bez něj nemůžu bejt. Ale není žádná cesta, jak být spolu. Otec by mě vydědil, kdyby zjistil že se stýkám s někým z Frankovo vrstvy.
Celej den jsem nebyl schopnej jíst. Všichni si toho všimli, ale podařilo se mi je přesvědčit, že mám migrénu. "Zlato běž si teda lehnout a skus to zaspat." poradila..teda skoro poručila mi matka. Co jsem měl dělat? Šel jsem. V posteli jsem to ale vydržel sotva deset minut. Nemohl jsem prostě jen tak ležet a nic nedělat. Nervozně jsem přecházel z jednoho rohu pokoje do druhého. Tento přechod vždy doplňoval významný pohled z okna.....Nevydržím tu!!!!! Potichu jsem vyšel na chodbu a mířil jsem k velkému mramorovému schodišti. V našem domě je 20 služebných, 5 kuchařů, 3 zahradníci, 3 údržbáři, 4 velcí psi, jeden malej uštěkanej pes....a naše rodina. Velký počet lidí....ale i tak je tu ticho. Je tu prázdno. Jeden jedinej kluk, kterej toho ani na vzrůstu moc nepobral vydá ze všechny tyhle lidi a zvířata dohromady! Bez NĚJ je tu takový ticho. Bez NĚJ nemám chuť se tu ničemu smát. Bez NĚJ je tu takový prázdno! Najednou jsem si připadal jako malé dítě, které se hrozně nudí, ale za Boha nemůže přijít ani na jedinou aktivitu, která by ho na čas zabavila. Já teď hledám něco, čím bych alespoň maličko otupil myšlení na něj!!! Jen na pár chvil ho dostat z hlavy, abych si mohl maličko odpočinout,.....smůla ...někdo nade mnou si asi řekl, že takové štěstí mi nedopřeje..ne dnes...ne v nejbližších týdnech..........
One week later.......
"Auu to bolí prosím nechtě mě pros......" "Tebe ty šmejde? Ani mě nenapadne, dneska je to ještě málo. Já si tě vychutnám" "Tomy prosím už mě neko.....ssss áááááááu" neposlouchal, nevnímal. Pořád do mě s klukama kopali. Jimm mi držel nohy a Mark ruce. Nemohl jsem si chránit břicho, hlavu, rozkrok, nic. Bolestí jsem křičel snad přes celou budouvu, ale nikdo mi nepřišel na pomoc. Vedení tu nechtělo nic řešit, nechtělo se jim vypisovat zbytečný papíry, volat sociálku a posobně, tak prostě určité problémy přehlíželi...stejně jako ten problém, že mě kluci už skoro týden šikanujou. Obličej mám samou modřinu, dvakrát mi šili obočí a jednou bradu.Nikoho asi nejspíš ani nevzrušuje moje zlomená ruka a nebo kulhavá chůze...........
Bylo to hrozné, kopali do mě už asi 10 minut a rány stále nechtěly ustat...teď už jsem bolest ani moc nevnímal. Moje tělo bylo celé tak rozbolavělé od kopanců, že už jakoby otupělo..začínal jsem omdlívat. Probudil jsem se na naší provizorní marodce. "P- proč jsem tady sestři?" "No to víte ti kluci od vás tě pěkně zřídili" "Jak dlouho jsem byl mimo prosím?" "Dva dny, ale už se to lepší" "Cože??! Dva dny?!" Vytřeštil jsem na ni oči. To snad není možný. Mám pocit, že jsem spal jen pár hodin.... Věděl jsem že tady už nehodlám zůstat! Jen co mě pustí tak uteču. Moc bych chtěl do NJ. Když se mi podaří rok schovávat, nikdo mě už pak nebude otravovat, protože budu plnoletej. Sevřel se mi celej hrudník, když jsem si vzpomněl, že jestli uteču, tak už Gerarda nikdy neuvidím. I když šance že bych ho viděl i když zůstanů je taky nulová. Přemýšlel jsem sice jen chvilku, ale byl jsem ještě natolik slabý, že mě to zase zmohlo a já usnul......Probudil mě až jemný hlas Johnnyho. Byl to jediný přítel který se ke mě neotočil zády. Donesl mi nějaký sladkosti a časopisy......svěřil jsem se mu, že chci utéct....
Gee
Za poslední týden jsem dohromady naspal zhruba 20 hodin. Měl jsme opuchlé oči, asi jsem i zhubl, protže mi matka pořád opakovala, že mám propadlé tváře. Kdyby mě Mikey neupozornil, nejspíš bych ještě teď chodil v triku z minulého pátku.
"Gerarde Arthure!! Výslovně jsem tě žádal abys nakoupil akcie od Morlocka a ne Bennetona!!! Víš kolik sme tou tvojí trapnou chybou prodělali tisíc?! Co tisíc......??!! Statisíce! Si naprosto neschopný obchodník Arthure. A běž si dát studenou sprchu! Vypadáš jako mrtvola" obořil se n mě otec a já radši odešel pryč. No a co, tak jsem to spletl. Nemám pomyšlení na nějakýho Morlocka nebo Bennetona, myslím jen na jednoho člověka! Na Franka, kterej nevědomky den po dni ničí celou mojí osobnost i tělesnou schránku......V koupelně jsem se opřel o umyvadlo a začal jsem přemýšlet. Kéž bych aspoň o něm měl nějaké informace. Jak se má, jestli ho přijali zpět. Co je u něj nového a tak. Ale já nevím nic. Jsem od něj naprosto odříznutý. Po půl hodině beznadějného přemejšlení mi konečně nějaká vyšší moc dopřála trošku štěstí......Vzpomněl jsem si na kluka, se kterým občas chodím na pivo. Má dům v té čtvrti, kde je dětský domov. Nikomu nebude nápadné, když ho uvidí tam v okolí! Pošlu ho tam aby něco zjistil. Když mu dobře zaplatím, neodmítne!! Zbrkle jsem vyběhl z koupelny pro telefon. "Chrisi? Ahoj tady Gerard. Potřeboval bych od tebe maličkost! Zaplatím předem.....cože? Ehm jasně, platí. Budu tam včas. Ahoj" supr za hodinu máme schůzku.
Nervozně jsem tam přešlapoval už o 10 minut dřív. Nemohl jsem to doma vydržet. Jen doufám, že Chris přijde včas. Delší čekání už bych asi nevydržel...."Ahoj kámo. Tak s čím ti můžu pomoct tentokrát??" "Noo víš..ehm.." nervozně jsem se zahleděl na zem. "Víš ten kluk, jak u nás tejden byl?!" "Jasně že vím! O tom přece ví celý město a i všude po okolí!!!" "No já, ehmmm mám o něj trošku strach víš. Mohl bys to kolem děcáku obhlídnout a pozeptat se na něj?!" vysoukal jsem ze sebe nervozně. "Ku*va Gerarde si v pořádku?! Takhle tě neznám. Velký Gerard Way a starost o druhé..to mi nejde dohromady!" škodolibě se uchechtl a čekal co mu na to řeknu..nechtěl jsem mu o otm vykládat... "Na tady máš prachy a za hodinu se sejdem v baru na rohu! Né že zdrhneš nebo se opozdíš" radostně schoval poměrně velkou ruličku peněz do bundy a zmizel v prvním podvečerním šeru. Pomalým krokem jsem se blížil k baru...čas se vlekl. Pořád jsem hypnotizoval vteřinouvou ručičku, která obíhala cifeník mnohem pomaleji než je jejím zvykem. Měl jsem v sobě už 3 kafe a kouřil jsem 13. cigaretu. Číšnice na mě udiveně hleděla. Ani se nedivím, seděl jsem tu sotva půl hodiny. Z ničeho nic se rozlétly dvěře a vešel Chris. Rozhlédl se a když mě uviděl, začal se lidmi prodírat ke mě. "Tak jsem to kámo dokonce zvládl ještě dřív jak za hodinu!" "To je skvělý, ale nenapínej mě a mluv!! Zjistil si něco??!!" "Joo zjistil. Ten váš Frank je tam teď hodně populární" "Vážně?" vypadlo ze mě. chris sklopil oči. "Ale v negativním slova smyslu. Celej tejden ho mlátili a před 3 dny ho zkopali tak, že je na marodce. Má i zlomenou ruku, sešívaný obočí, bradu a podobně. Měl jsem štěstí, že jsem na tý jejich zahradě narazil zrovna na toho jeho kámoše. Nikdo jinej mu tam totiž nezůstal, všichni jsou proti němu tenhle týpek mi ještě prozradil, že prej Frankie plánuje útěk. Až ho pustí z marodky, tak tu bude ještě jeden den, aby to vypadalo, že je vše ok a pak v noci uteče. Chce do NJ...už několik let o tom prej básní.Pak toho mrňouse zahnali do budovy, takže jsem víc nezjistil" ...Znova a znova jsem si v hlavě přehrával co mi Chris právě řekl. V myšlenkách se mi objevoval obraz Franka jak bezmocně leží na zemi a všichni do něj kopou. Můj život se otřásl v základech. Rozbolela mě hlava, nebyl jsem s chopnej dát dohromady souvislou větu. "Dík jdu pryč" vykoktal jsem a utekl z baru do šeré ulice. Musel jsem se opřít o pouliční lampu a snažil jsem se popadnout dech. Kéž by to byl jen sen, kéž by mi tohle Chris nikdy neřekl. Už takhle byl Frank chudák a teď?! To vše mu způsobila naše rodina!!!
Než navždy zmizí, musím ho ještě vidět...ještě naposledy......musím!!!!!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama